Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ten nejvlhčejší ze všech vlhkých snů fanoušků a příznivců skupiny VITACIT, jednoho z pilířů československého heavy metalu, konečně došel naplnění. A co konečně, to snad ani není ten správný výraz. Tohle zbožné přání několika generací mániček a nositelů džísek se zhmotnil vlastně až nějakých dvacet minut po dvanácté, v době, kdy už snad ani ti největší optimisté nemohli doufat, že ze zlaté studnice VITACItu nebudou už navždy moci sosat jinak než jen prostřednictvím bootlegů, pochybných živých nahrávek a stejně (ne)kvalitních demáčů.
Ale povedlo se. Bez nějaké zásadní reklamy či vykřikování do covidového kulturního ticha (v němž by se to o to více neslo) se náhle zjevuje více jak šedesát minut pravé a nikdy řádně nezaznamenané vitacitovské hudby, mnohokrát se spolehlivou visačkou „Best Of“, pod níž ovšem není podepsána samotná kapela, ale její guru, jediný a jedinečný Miloš „Dodo“ Doležal, jenž VITACIT sice nezaložil, nerozhýbal a koneckonců už v jeho řadách také předlouho nepůsobí, ale vždycky byl přece jenom tím, čím je doslovný překlad uvedeného termínu ze sanskrtu – vitacitovským duchovnímem učitelem. On totiž stál za zlatým věkem kapely, on jí za tím účelem zásobil spoustou nezapomenutelného a poctivého heavy metalu, a ruku na srdce, on je ten, na koho si všichni široko daleko jako první vzpomenou, když se řekne VITACIT.
O to víc možná zamrzí, že se nepovedlo pojmout celý tenhle jedinečný okamžik ještě více opulentněji, že jednoduše nedošlo na spolupráci vlastně avizovanou i v titulku celého alba, totiž Doda a VITACITu samotného, v němž mimochodem stále působí zejména někdejší Dodovi spoluhráči Luděk Adámek a Pavel „Kuře“ Hejč. Taková spolupráce by samozřejmě mohla mít své úskalí, o tom žádná, ale z pozice fanouška by prostě byla tou nejžádanější a maximálně svůdnou, lze-li vůbec v těchto kovových souvislostech použít podobný příměr (já ovšem pěvně věřím, že ano).
Nicméně nestalo se, a tak my všichni VITACITem povinní musíme pracovat s tím, co na „1986 - 1991 Revisited Part 1.“ máme. Čehož ovšem není navzdory mým úvahám v žádném případě málo. Dodo si do studia pozval spolupracovníky, na něž se mohl dle svých slov při realizaci tohoto projektu maximálně spolehnout, a s nimi je všechny zachytil na ploše dvou dvojcédéček – druhá část nahrávek bude následovat, ideálně snad ještě letos. A především jeho přítomnost je samozřejmě zárukou bezvadného hudebního zážitku, v němž se snoubí dva zásadní fakty, a sice, že jde jednak o naprosté klasiky z jeho vlastního autorského pera, vzniknuvší v těch nejplodnějších létech, a jednak že jsou samozřejmě nahrány citlivě a tou nejpovolanější a nejlepší rukou zároveň v jejím vlastním studiu (Hacienda pochopitelně). A i když lze mít subjektivní námitky – zpěvačka Hana Krninská Liškařová v roli Lucie Bílé v „Akci DDT“ například autorovi těchto řádků nepřijde jako nejlepší řešení – k celku nelze mít žádné zásadní připomínky, protože je to prostě totální klasika podaná totálním klasikem a vy si jí můžete bez uzardění pustit proklatě nahlas na tom nejlepším a nejvýkonnějším domácím stereu. „Snad odpustíš“, zmíněná „Akce DDT“, „Úder“, „Horká kaše“, „Tak odhal svou tvář“, „Iluze“ nebo „Peace Man“, brr, člověku běhá mráz po zádech už jen z té představy, natož když se mu zhmotní před ušima…
Jednu výtku nicméně přece jen mám. Vím, dnešní doba je prostě taková, že minimalismus a stlačení nákladů co nejblíže k nule vyhrává na všech frontách a celé album v kuse si k tomu navíc poslechne už jen „fosil“, nemluvě o tom, že by se snad podíval do bookletu. Ale prosímvás, komu je vlastně určeno tohle dvojalbum? Přesně takovým fosilům, co se rádi pokochají pohledem na povedený obal a pozorný poslech celého hracího času nahrávky stráví s pohledem upřeným na texty jednotlivých skladeb či další přidané informace. A v tomhle směru je to tedy vážně bída – a to si ani netroufám znovu vyzdvihnout již opěvovanou výjimečnost alba. Za obal by vydávající firma a jeho autor měli stokrát napsat „už nikdy nebudu navrhovat obal metalové nahrávky“ a za booklet totéž, jen přihodit další stovku opakování. Taková příležitost a takový šlendrián!
Snad tedy druhá část vitacitovské revize dopadne v tomto směru o poznání lépe, i když je mi samozřejmě již teď jasné, že by to postrádalo logiku a kostky jsou nejspíš v tomto směru již dávno vrženy. Utěšuji se tedy alespoň celou tou doležalovsko – vitacitovskou zvukovou nádherou a je mi jasné, že právě proto tady nedokážu být důsledným. Na to je prostě „VITACIT 1986 - 1991 Revisited Part 1.“ až příliš úžasným a jen těžko náležitě docenitelným zjevem.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.