Ten nejvlhčejší ze všech vlhkých snů fanoušků a příznivců skupiny VITACIT, jednoho z pilířů československého heavy metalu, konečně došel naplnění. A co konečně, to snad ani není ten správný výraz. Tohle zbožné přání několika generací mániček a nositelů džísek se zhmotnil vlastně až nějakých dvacet minut po dvanácté, v době, kdy už snad ani ti největší optimisté nemohli doufat, že ze zlaté studnice VITACItu nebudou už navždy moci sosat jinak než jen prostřednictvím bootlegů, pochybných živých nahrávek a stejně (ne)kvalitních demáčů.

Ale povedlo se. Bez nějaké zásadní reklamy či vykřikování do covidového kulturního ticha (v němž by se to o to více neslo) se náhle zjevuje více jak šedesát minut pravé a nikdy řádně nezaznamenané vitacitovské hudby, mnohokrát se spolehlivou visačkou „Best Of“, pod níž ovšem není podepsána samotná kapela, ale její guru, jediný a jedinečný Miloš „Dodo“ Doležal, jenž VITACIT sice nezaložil, nerozhýbal a koneckonců už v jeho řadách také předlouho nepůsobí, ale vždycky byl přece jenom tím, čím je doslovný překlad uvedeného termínu ze sanskrtu – vitacitovským duchovnímem učitelem. On totiž stál za zlatým věkem kapely, on jí za tím účelem zásobil spoustou nezapomenutelného a poctivého heavy metalu, a ruku na srdce, on je ten, na koho si všichni široko daleko jako první vzpomenou, když se řekne VITACIT.   

O to víc možná zamrzí, že se nepovedlo pojmout celý tenhle jedinečný okamžik ještě více opulentněji, že jednoduše nedošlo na spolupráci vlastně avizovanou i v titulku celého alba, totiž Doda a VITACITu samotného, v němž mimochodem stále působí zejména někdejší Dodovi spoluhráči Luděk Adámek a Pavel „Kuře“ Hejč. Taková spolupráce by samozřejmě mohla mít své úskalí, o tom žádná, ale z pozice fanouška by prostě byla tou nejžádanější a maximálně svůdnou, lze-li vůbec v těchto kovových souvislostech použít podobný příměr (já ovšem pěvně věřím, že ano).  

Nicméně nestalo se, a tak my všichni VITACITem povinní musíme pracovat s tím, co na „1986 - 1991 Revisited Part 1.“ máme. Čehož ovšem není navzdory mým úvahám v žádném případě málo. Dodo si do studia pozval spolupracovníky, na něž se mohl dle svých slov při realizaci tohoto projektu maximálně spolehnout, a s nimi je všechny zachytil na ploše dvou dvojcédéček – druhá část nahrávek bude následovat, ideálně snad ještě letos. A především jeho přítomnost je samozřejmě zárukou bezvadného hudebního zážitku, v němž se snoubí dva zásadní fakty, a sice, že jde jednak o naprosté klasiky z jeho vlastního autorského pera, vzniknuvší v těch nejplodnějších létech, a jednak že jsou samozřejmě nahrány citlivě a tou nejpovolanější a nejlepší rukou zároveň v jejím vlastním studiu (Hacienda pochopitelně). A i když lze mít subjektivní námitky – zpěvačka Hana Krninská Liškařová v roli Lucie Bílé v „Akci DDT“ například autorovi těchto řádků nepřijde jako nejlepší řešení – k celku nelze mít žádné zásadní připomínky, protože je to prostě totální klasika podaná totálním klasikem a vy si jí můžete bez uzardění pustit proklatě nahlas na tom nejlepším a nejvýkonnějším domácím stereu. „Snad odpustíš“, zmíněná „Akce DDT“, „Úder“, „Horká kaše“, „Tak odhal svou tvář“, „Iluze“ nebo „Peace Man“, brr, člověku běhá mráz po zádech už jen z té představy, natož když se mu zhmotní před ušima…

Čtěte také: VITACIT - Nasypat to tam a zalít ocelí (1/2)

Jednu výtku nicméně přece jen mám. Vím, dnešní doba je prostě taková, že minimalismus a stlačení nákladů co nejblíže k nule vyhrává na všech frontách a celé album v kuse si k tomu navíc poslechne už jen „fosil“, nemluvě o tom, že by se snad podíval do bookletu. Ale prosímvás, komu je vlastně určeno tohle dvojalbum? Přesně takovým fosilům, co se rádi pokochají pohledem na povedený obal a pozorný poslech celého hracího času nahrávky stráví s pohledem upřeným na texty jednotlivých skladeb či další přidané informace. A v tomhle směru je to tedy vážně bída – a to si ani netroufám znovu vyzdvihnout již opěvovanou výjimečnost alba. Za obal by vydávající firma a jeho autor měli stokrát napsat „už nikdy nebudu navrhovat obal metalové nahrávky“ a za booklet totéž, jen přihodit další stovku opakování. Taková příležitost a takový šlendrián!      

Snad tedy druhá část vitacitovské revize dopadne v tomto směru o poznání lépe, i když je mi samozřejmě již teď jasné, že by to postrádalo logiku a kostky jsou nejspíš v tomto směru již dávno vrženy. Utěšuji se tedy alespoň celou tou doležalovsko – vitacitovskou zvukovou nádherou a je mi jasné, že právě proto tady nedokážu být důsledným. Na to je prostě „VITACIT 1986 - 1991 Revisited Part 1.“ až příliš úžasným a jen těžko náležitě docenitelným zjevem.